Jdi na obsah Jdi na menu
 


  

Kongresové centrum hotelu Palcát v Táboře, to jsme byli ještě čtyři. 

 

Obrazek 

 

 

Těsně po revoluci, se v České republice zrodil nový fenomén, zvaný předváděčky.

Názory lidí se na toto "kulturní" vyžití s dárky zdarma různily. Někdo to zavrhoval a vyčítal zahraničním podnikatelům, že se tu chtějí jen obohatit, pro jiné to byla příležitost, jak se prosadit, najít práci a vůbec, přijít mezi lidi. Pro malé kapely jako byla ta naše, to byla vysoká škola. Učili jsme se do mikrofonu nejen mluvit, ale také největšímu kumštu a to je improvizace. A dělat každý den čtyři hodiny moderovanou hudební show pro 600 - 700 lidí jen tak "z voleje" bez scénáře a jakýchkoliv příprav tak, aby se nám lidé nudou nerozutekli po městě, není sranda, ti znalí a zkušení baviči to určitě potvrdí. Zvláště, když jsme znali jen vekovské tancovačky pro jeden sál v menším kulturáku. A jak jsme k tomu přišli? Oslovila nás jednou na plese podnikatelů na malém městě zástupkyně jedné německé firmy, která tam trávila weekend na chalupě se známými. Protože jsme byli zvědaví, slíbili jsme orientační schůzku. Vývoj událostí měl ale velmi rychlý spád. Naši noví zaměstnavatelé přivlekli na pódium kolotoč a velký dřevěný panel ve kterém byla okénka a každé okénko obsahovalo písmeno. Celek tvořil větu, kterou měli vylosovaní nakonec odhalit jako tajenku. Kdo odhalil tajenku byl vítěz a dostal cenu která se hodnotou rovnala bodům, které si vytočil. Zhruba vysvětlili jaké jsou jejich představy a nás hodili do vody abychom plavali. A odjeli s tím, že třetí den začínáme. Pravděpodobně v domění, že jsme profíci, co mají show v malíčku. A my se moc neradi topíme, tak jsme vlastní pílí a vynalézavostí naši show za nedlouho dotáhli téměř k dokonalosti. Stala se z nás naprosto samostatná jednotka zajišťující nejen hladký běh čtyřhodinového zábavného programu a bezpečnost nám svěřených hodnot v ceně cca 200 000, ale mnohdy řešící i platby za pronájem sálu, provoz autobusů a také zdravotní problémy většinou už postarších diváků, pokud nastaly. Odměnou nám však byla spokojenost našich posluchačů a diváků a také firmy, která nám důvěřovala Všem se soutěž s hudbou a tancem velmi líbila, tančili a křepčili i ti co měli berle. Tančili bez berlí samozřejmě, ty měli pověšené na opěradlech židlí a na věšácích. A mnohdy se pro ně i od autobusu vraceli. Firma se o nás vůbec nestarala a nás zase nezajímal samotný prodej zboží a ani jsme se neznali s těmi, kteří prodej zboží s lidmi prováděli. Jen v pátek si obvykle přijeli pro seznam cen, které jsme rozdali jako výhry vylosovaným návštěvníkům a přivezli další. Dodnes si nás mnozí z návštěvníků pamatují, protože na předváděčky různých firem jezdí pořád ti samí a jak se zavzpomíná na Čtyřlístek, zjihnou oni i my. S některými si dodnes telefonujeme a píšeme. Také spolupráce v tomto programu s kapelami Moravská osma, Bojané a Hovorané, s panem Karlem Hegnerem, Vojtou Račickým nebo Aničkou Zlomkovou, byla pro nás velká čest, mnoho zkušeností a dobrých rad od profesionálů. Poznávali jsme že všechno jde, když se chce, jen se člověk nesmí bát. Poznali jsme různá pódia po celé republice, ta slavná, ve velkých kulturních domech, ta zajímavá a taky zapadlejší, patřící místním spolkům. Žďár nad Sázavou, Mladá Boleslav, Velké Bílovice, Kuřim, Uničov, Úsov, Veverská Bítýška, Hotel Palcát v Táboře, Sezimovo Ústí, Vranovice na Moravě, Velký Beranov, Loštice, Pikárec na Vysočině, Havlíčkův Brod, byly naše štace. Moc rádi vzpomínáme a máme na co až do konce života. Nebyly to ale jen kulturáky a různé špeluňky, ale také ubytování bylo mnohdy úsměvné. Kromě různých ubytoven a nocleháren jsme asi dva měsíce spali na hřbitově, ve staré márnici upravené jako ubytovna pro sezonní pracovníky přijíždějící z různých koutů země pravidelně na sběr brambor. Večerní návrat z místní restaurace kde jsme večeřeli, byl vskutku veselý: Za svitu měsíce, mezi hroby lehce pajdajíce. Možná nám naše zkušenosti ještě někdy k něčemu budou, pokud nás zase nějaká firma bude potřebovat k zajištění programu pro svoje zákazníky. Pro nás to byla obrovská zkušenost a klidně bychom si to s chutí zopakovali.Tentokrát zkušenější a vlastním programem.

*** 

V dnešní době, když sleduji zprávy o způsobu prodeje a hlavně chování prodejců, s láskou vzpomínám na doby, kdy se dealeři ještě chovali slušně a s úctou, v duchu přísloví "náš zákazník, náš pán". Tytam jsou doby, kdy jsme si všichni jednodenní zájezdy prostě užívali, byla pohoda, důchodci si odnášeli pěkný zážitek z hudby a tance a zboží jenom ten, kdo chtěl, nebo je potřeboval. Jsem na pochybách, zda bych v situaci, jaká je nyní, ještě pro takovou firmu jako jsou ty, o kterých se mluví, chtěla pracovat. Hodně by mně vadilo, že by třeba mou kapelu lidé házeli do jednoho pytle s drzými, agresivními prodejci nekvalitního zboží. A z přátelské idylky, zůstala jen pachuť nazvaná příhodně ŠMEJDI. 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář